Dobrodošli v Sloveniji (1)
Loňské vítězství v soutěži Křížem Krážem Republikou nám přineslo ceny v podobě voucherů na nákup libovolných jízdenek, a my se rozhodli je využít na cestu do Slovinska, Itálie a Rakouska. Tři vouchery pro tři účastníky soutěže stačily pokrýt náklady na jízdenku do Lublaně a místenku do rakouského railjetu z Vídně do Villachu. Po Slovinsku a Itálii jsme pak cestovali na místní jednorázové jízdenky, v případě výletu z Mariboru do Grazu se nám vyplatila zpáteční zvýhodněná jízdenka platící i na MHD a pro návrat zpět do Čech jsme k přejetí Rakouska využili Einfach-Raus-Ticket.
Naše cesta začala v sobotu 23. dubna, kdy jsem přestoupil do railjetu jedoucího z Prahy, odkud jel Michal, do Grazu. V Brně přistoupil Petr, který přijel od Olomouce, a už v kompletním složení jsme se poloprázdným vlakem řítili po koridoru na Břeclav a dále do Vídně. Tam jsme měli delší rezervu na přestup do dalšího vlaku, využili jsme ji k prozkoumání nového vídeňského hlavního nádraží a jeho okolí – došli jsme až k zámku Belvedere.
Vstup do vídeňského hlavního nádraží
Nástupiště vídeňského hlavního nádraží
Nástupiště vídeňského hlavního nádraží
Belvedere
Z Vídně jsme dále pokračovali dalším railjetem přes celé Rakousko – do Villachu. Po rychlé jízdě do Wiener Neustadtu vlak zpomalí a začne stoupat po klikaté trati do hor. A ne po ledajaké trati! Semmeringem bývá dnes nazýváno kdeco, ale tato trať je ten pravý Semmering, úplně první, pojmenovaný podle obce kterou obchází a za kterou se noří do 1,5 km dlouhého Semmeringtunnelu. Za několik let budou dálkové vlaky tento horský úsek podjíždět 27 km dlouhým úpatním tunelem, čímž se cesta zrychlí, ale nebude už tak zajímavá. Pro místní, kterým tato pro ně rutinní cesta už tak zajímavá nepříjde, to ale bude přínos. S místními bychom si klidně vyměnili místa k sezení, nevěděli jsme, jak bude vlak otočený a měli jsme místenky na konkrétní místa – bohužel na tu „špatnou“ stranu, kdy byl výhled více do stráně vedle vlaku než do údolí pod ním. A protože byl vlak plný, nebylo možné si přesednout jinam. Ani počasí nepřálo, cestou dost pršelo, a to až do Villachu.
Nepříliš zdařený záběr vrcholové stanice Semmering
Krávy pasoucí se v dešti na Semmeringu
I ve Villachu jsme měli chvíli, kterou jsme, byť za deště, využili k letmé prohlídce centra města. Po mostě přes Drávu jsme došli na náměstí a zpět.
Most přes Drávu ve Villachu. Ulice od nádraží k náměstí se jmenuje Bahnhofstrasse.
Z Villachu už je to jen něco přes hodinu jízdy do hlavního města Slovinska – Lublaně. Hranici mezi Rakouskem a Slovinskem trať překonává osmikilometrovým tunelem Karavanky, pojmenovaným podle pohoří, které podchází. Souběžně s železničním tunelem vede i dálniční tunel, ten byl však proražen až o několik desítek let později. Na slovinské straně ústí tunely u města Jesenice. Náš vlak jel z Villachu do Lublaně, vezl kromě slovinských i chorvatské vozy. Do Lublaně jsme dorazili už za tmy, a vydali se do čtvrti Vodmat, do stejnojmenného hostelu, který nám byl na několik následujících dní domovem. Po vybalení věcí jsme si ještě zaběhli ochutnat místní pivo.
Lublaňské nádraží po příjezdu vlaku z Villachu. Ze sousední koleje odjede noční vlak do Bělehradu.
Naše první setkání se slovinským pivem 😀
