Křížem krážem republikou – po x-té a s novým jménem

Letos se konal již osmý ročník soutěže Křížem krážem republikou, a protože se považujeme za již pravidelné účastníky této cestovatelské akce, nemohli jsme se neúčastnit – navíc když obhajujeme loňské vítězství. Náš tým Křižáci času, jehož název odkazuje jednak na náš loňský tým Času dost a jednak na název soutěže, tvořili tři členové: já (Viktor) jsem jel již pošesté, Petr, který se mnou tvoří základ týmu, jel už popáté (jednou se neúčastnil kvůli zahraničnímu výjezdu) a Michal, který si letos odbýval svoji premiéru.

IMG_5992

Celý náš tým pózuje před RegioSharkem v Karlvých Varech

Náš jablonecko-náchodský tým letos poprvé vyrazil odjinud než z Prahy. Svůj díl viny na tom nese zrušení rychlíku Excelsior, který z Prahy odjížděl těsně po půlnoci, a v ostravské aglomeraci měl dobré přípoje pro plynulé pokračování v cestě. Letos už ale nejezdí a my se s tím museli smířit a hledat alternativu. Po půlnoci z Prahy vyjíždí mezinárodní vlak Metropol, ten ale po cestě nemá návaznosti vůbec žádné a tak jsme ho zamítli. Horkým kandidátem se jak pro nás, tak určitě i pro další týmy, stal rychlík Bohemia, který z Prahy jede před půlnocí, ale při troše štěstí a mírném zpoždění vyjíždí po půlnoci z Kolína (jinak z Pardubic). Půlnoc je důležitá, soutěž totiž trvá právě od půlnoci do půlnoci a neřídí se jízdním řádem, ale skutečnými časy odjezdů vlaků. Pečlivé plánování a promýšlení trasy ale ukázalo, že ani Bohemia není nejvýhodnější a lepšího skóre lze dosáhnout startem z úplně jiného místa. Tím místem byla Břeclav a tím pravým vlakem je EuroNight Metropol, jen v opačném směru než ten, který jede po půlnoci z Prahy. Lze jím projet skrz celou republiku, od Břeclavi přes Prahu až k německým hranicím. Navíc v Ústí nad Labem je návaznost na směr, který jsme přesně potřebovali – na Most.

Ale začněme popořádku. Naplánování trasy trvalo několik dní, ale tím to neskončilo. Bylo třeba se přesunout na místo startu, dosti vzdálené od našich bydlišť. A protože já jsem byl v den startu v Náchodě, Petr v Olomouci a Michal v Jablonci nad Nisou, dohodli jsme se, že se sejdeme v Pardubicích a odsud budeme společně pokračovat do Břeclavi vlakem Railjet. Tak se také stalo.

Cestou ve vlaku není moc příležitostí se pořádně a kulturně najíst (až na výjimku jídelních vozů – viz dále), proto jsme ještě před startem zavítali do jedné z restaurací poblíž břeclavského nádraží. Jednak jsme si na delší dobu zaplácli žaludky výborným jídlem, jednak jsme přečkali deštivé počasí v příjemnějším prostředí než je noční nádraží.

S přibližující se půlnocí vzrůstalo napětí. Přijede náš vlak včas? Nebude zpožděný tak moc, že nám ujedou přípoje? Nic z toho se naštěstí nevyplnilo. Vlak měl sice mírné zpoždění, že z Břeclavi odjel s asi deseti minutami, ale po cestě má delší prostoje v Brně a Praze, čímž se zpoždění dá zkrátit, navíc má i během jízdy “nataženou” jízdní dobu, takže v Ústí nad Labem, kde jsme vystupovali, jsme byli včas. Cestou jsme toho moc nenaspali, výrazný vliv na nemožnost spánku mělo silné osvětlení maďarského velkoprostorového vozu, ve kterém jsme jeli. Mezi Pardubicemi a Prahou navíc jelo tolik lidí, že někteří stáli celou cestu v uličce. A aniž bychom si toho nějak všimli, cestou jsme projeli pro nás velmi důležitou stanicí Choceň. Důležitou proto, že to byla jedna z bonusových stanic, za kterou jsme získali padesát bodů. Kdyby zde vlak stavěl a by se mohli na nádraží vyfotit, bylo by to sto bodů, ale jízdní řád říká něco jiného a s touto ztrátou náš plán počítal.

IMG_5117

Pokus udělat kolem sebe alespoň trochu tmy 🙂

IMG_5974

EuroNight Metropol po příjezdu do Ústí nad Labem

Dvacetiminutové čekání v Ústí nad Labem rychle uteklo a nám na čas přijel moderní vlak RegioPanter. Zajásali jsme, neboť jízda tímto vozidlem nám hned po ránu vynesla dvacet bonusových bodů za jízdu moderním vozidlem. Během dne by ještě byla příležitost tyto body získat jinde, ale čím dříve jsou na kontě, tím více to potěší. Šťastně jsme dojeli do Mostu a přestoupili do Regionovy směr Rakovník. Nejeli jsme daleko, jen do bonusové stanice Louny. Tam za nechápavého zírání všech okolo nastala zajímavá podívaná. Rychle jsme vyběhli z vlaku, vyfotili se se staniční budovou, naskočili do vlaku v opačném směru – zpět do Mostu – a za dvě minuty bylo nádraží zase prázdné a klidné. Ale nám to pozdvižení stálo za to, získali jsme sto bodů za bonusovou stanici a foto v ní.

IMG_5979

Jízda poloprázdným RegioPanterem do Mostu

IMG_5990

Bonusová stanice Louny nám vynesla 100 bodů

V Mostě nás čekal další rychlejší přesun, tentokrát do motorového RegioSharku do Karlových Varů. Pokud by z Ústí nad Labem nejel RegioPanter, právě tento vlak by nám dodal potřebné body. Cesta do lázeňského města rychle utekla a my se octli na horním karlovarském nádraží. Pokud se o nádraží dá v současné době vůbec mluvit. Staniční budova je totiž v demolici a na jejím místě vyroste nádraží zcela nové. Však si také město jako Karlovy Vary zaslouží nádraží na úrovni!

IMG_6000

Prach na karlovarském horním nádraží – z budovy zanedlouho moc nezbude

Nás však víc než bouraná budova zajímalo, kde se dá koupit pohled, za jehož poslání získáme další body a též jak se získají jízdenky na MHD, které budeme za asi dvě hodiny potřebovat. Dozvěděli jsme se, že nejvýhodnější pro nás bude koupit si je přímo u řidiče, to nás uklidnilo od nervů, že je budeme shánět po trafikách na poslední chvíli a vydali se zpět na nástupiště. Cesta do kopců směrem k německým hranicím pro nás byla nesmírně důležitá – nejenže jsme se cestou vyfotili v bonusové stanci Nejdek, ale dojeli až do Perninku, druhé nejvýše položené železniční stanice v České republice, kde jsme pro změnu získali body za překonání nadmořské výšky. Přestup podobný tomu v Lounech, jen bez focení, opět vyšel a my se německým motorákem Desiro v poklidu vezli zpět dolů., do Karlových Varů. Oproti cestě nahoru v Regionově byla cesta Desirem mnohem pohodlnější – žádné hrkání, vrzání – tak to má být :).

IMG_5136

Bonusová stanice Nejdek

V Karlových Varech jsme se tentokrát zdrželi déle a dále od nádraží. Od horního vlakového nádraží nás autobus městské dopravy linky 13 odvezl k horní stanici lanové dráhy Imperial, která není nijak dlouhá, zato vede celá v podzemí. Je to docela zážitek, příjemné je též, že je zahrnuta do systému MHD a není třeba na ni kupovat speciální jízdenku. Jízdu touto lanovkou jsem zaznamenal na videu:

Původně jsme se chtěli vrátit lanovkou zpět nahoru a autobusem dojet zpátky na nádraží, protože nám ale zbývalo více času, než jsme počítali (rychlík z Prahy do Chebu, kterým jsme plánovali pokračovat, byl zpožděný), rozhodli jsme se dojít pěšky na dolní karlovarské nádraží po karlovarské kolonádě. Alespoň jsme viděli celé město nejen z autobusu a nikdo nám tak nemůže upřít body, které jsme za návštěvu města dostali (formálně nám je ale přinesla jen lanovka).

IMG_6015

Karlovarská kolonáda

Z dolního nádraží jsme přejeli na to horní, rozbourané, a přestoupili na zpožděný rychlík Svatava do Chebu. Tam nás čekal další úkol za body – návštěva galerie. Měli jsme vytipované dvě s tím, že jedna musí určitě vyjít. A mít zálohu se vyplatilo! Jedna z galerií totiž nejen že nebyla otevřená, ona je teprve ve výstavbě! Naštěstí Galerie výtvarného umění Cheb je jen o kus vedle a tak jsme se kulturně obohatili tam. Neměli jsme až tolik času, určitě by stálo za to se tam zdrže déle – ale čas nás tlačil a před námi byl jeden z klíčových momentů cesty, který rozhodoval o našem pokračování či nepokračování v soutěži.

IMG_6036

Z některých exponátů chebské galerie doslova běhal mráz po zádech

Tím klíčovým momentem byla jízda pendolinem přes celou republiku. Trasa Cheb – Ostrava je natolik dlouhá, že by nebylo až tak divné, kdyby se cestou přihodilo něco, co by nám zhatilo plány. I sebemenší zpoždění by ohrozilo náš čtrnáctiminutový přestup na rychlík v protisměru v Ostravě-Svinově. Z Chebu byl odjezd v čas, tak nezbývalo než doufat. Doufání jsme si zkrátili návštěvou jídelního vozu, kde jsme každý podle chuti vyzkoušeli zelnou nebo gulášovou polévku, svíčkovou nebo guláš a pivo. Za sebe můžu říci, že jak gulášová polévka, tak svíčková byly opravdu vynikající a najedl jsem se lépe než v mnoha nepojízdných restauracích. Škoda jen zmateného personálu, který měl potíže nejen s tím, že objednávka nejprve obsahovala o dost méně položek, než jsme ve skutečnosti vyslovili, ale i s kalkulačkou, která spočítala každému z nás o dost vyšší účet. Po upozornění ale bylo vše napraveno a já věřím, že se personál bude příště více snažit a že snaha dostat z nás více peněz nebyla úmyslná. Během hodování jsme prosvištěli stanicí Svojšín a připsali si dalších padesát bonusových bodů.

12039635_10206731774567464_7805192410984488861_n

Svíčková z Pendolina 🙂

Jídlo jsme v sobě měli ještě před Plzní, pak se přesunuli přes téměř celý vlak na naše rezervovaná místa na konci posledního vozu. Po Prahu bylo vše v pořádku, vlak jel na čas, ale za Pardubicemi jsme měli už tři minuty zpoždění. To by na normálních okolností nebyl problém ani něco, co by stálo moc za řeč, jak jsme ale zjistili, někde za Přerovem se z nějakého důvodu vlaky o pár minut zpožďují. Paní průvodčí nám nebyla schopna garantovat přípoj na protisměrný vlak (o tom rozhoduje dispečer), a před námi tak vyvstala otázka, jak si s touto situací poradit. Buď pojedeme až do Ostravy, ale pokud nám přestup nevyjde, nebudeme se už moci vrátit, což by pro nás byla zdrcující porážka rovnající se diskvalifikaci. Cíl totiž musí být do sta kilometrů po železnici od místa startu. Druhou variantou byla oběť několika málo bodů za kratší projetou vzdálenost, výstup v Olomouci, popojetí obyčejným rychlíkem do Hranic na Moravě a osobním vlakem do Suchdola nad Odrou. Dostat se aspoň do Suchdola bylo žádoucí kvůli dalším bonusovým bodům. Suchdol je v Moravskoslezském kraji a právě ten byl jedním z deseti krajů, do kterých jsme zavítali. A za deset krajů bylo dvacet bodů. A každý bod se v KKR počítá :).

Nakonec jsme se rozhodli pro druhou variantu – nezajíždět ať do Ostravy. A udělali jsme dobře – v rychlíku z Olomouce do Hranic jsme potkali dva soutěžní týmy, se kterými jsme se vyfotili – a získali body. Bylo to ten den poprvé, co jsme se setkali s více než jedním týmem. Až jsme se báli, jestli jsme si nespletli den konání soutěže – jezdit celý den takhle sami, to se nám ještě nestalo. Na druhou stranu, naše trasa tím získala na originalitě.

IMG_6038

Setkání s týmy “Bylo nás moc, teď nás je víc!” a “Krakeni 48”

Z Hranic do Suchdola jsme jeli tzv. “tornádem”, neboli elektrickou jednotkou řady 460. Jeden z mála vlaků se stahovacími okny, který jsme během naší cesty využili. V Suchdole jsme trochu bloudili při hledání druhého nástupiště, nejprve nás nenapadlo, že k němu bude úrovňový přístup přes první kolej. No zmatkovat jsme přestali ještě před příjezdem rychlíku Bohumín – Brno, kterým jsme se vezli kus zpět (a za poloviční počet bodů), do Přerova. Tam byl čas vyběhnout před nádraží, vyfotit se s parní lokomotivou na pomníku a získat – ano, body navíc :D. S parní lokomotivou jsme se fotili i v Chebu, kde jsme na ni narazili víceméně omylem a neplánovaně, ale lepší je mít foto dvakrát než vůbec, kdyby něco nevyšlo.

IMG_6044

Foto s parní lokomotivou v Přerově

Předposlední vlak byl pro nás Intercity Zlínský expres. Byl docela plný, ale do Otrokovic fungoval jídelní vůz, kde krom nás téměř nikdo nebyl. Rychlé malé pivo zpříjemnilo přesun, z Otrokovic do Zlína jsme si už našli volné kupé. A ve Zlíně jsme uskutečnili náš poslední soutěžní přestup. Cesta úplně posledním vlakem byla poslední z klíčových okamžiků naší cesty – jedna zastávka před naším cílem – Vizovicemi – byla poslední bonusovou stanicí v našem plánu. Tato zastávka se jmenuje Zádveřice. Vlakový personál měl pro nás (a pro tým Skaláci, který s námi tímto vlakem jel) pochopení, a my se tak stihli bez problému vyfotit v nám neznámém prostředí a navíc ve tmě. Ale i kdybychom vlak o minutu zpozdili, moc by to nevadilo – z konečné ve Vizovicích už se nikam nevracel.

IMG_6049

Poslední bonusová stanice – Zádveřice

A přesto, že jsme byli v cíli, naše mise neskončila. Do půlnoci bylo více jak tři čtvrtě hodiny času, tak proč ještě nesehnat body za kulturu? V místním kulturním domě se konala taneční zábava, no a když máte možnost vylepšit si skóre a zároveň kde strávit noc před odjezdem domů, proč nezabít dvě mouchy jednou ranou, že? :).

IMG_6051

Konečnáááá, vystupovat!

Nejkritičtějším momentem co do fyzické i psychické výdrže byla jistě cesta domů, už mimo soutěž. Po dvou probdělých nocích a stovkách kilometrů ve vlaku spojených se soustředěním se na vše kolem nás, neměli jsme sílů vůbec nanic. Já se vracel do Náchoda, Petr a Michal do Jablonce. Jediná přijatelná aktivita bylo spaní. A v mém případě nejen ve vlaku, ale i po celý den a následující noc.

Ale stálo to za to!

———

Foto: Viktor Zerzán, Petr Nechanický, Michal Stružský

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..