Křížem krážem republikou 2019

“Co to zas je? Duhovej Říp?” Luštěním hádanek od organizátorů začíná pro mnoho týmů tradiční milník železničního roku. Křížem krážem republikou. Náš tým Křížáci nemohl letos chybět. Díky hádankám “závod” začíná ještě před startem. Některé jdou hned, jiné ztuha a než budeme moci plánovat naši železniční anabázi, mapa potenciálních “checkpointů” se ještě několikrát změní (“Je to Tábor nebo Velešín? Jsou to Mikulášovice nebo Mikulov?”). Našemu plánování stejně jako asi všem ostatním týmům vévodí Leo Express. 150 bodů je lákavý bonus a je třeba jej využít!  Nejlépe přes noc, kdy jediné, co můžeme udělat, je jet několika málo vlaky, které odjíždí především na Slovensko a zároveň z něj přijíždí. V plánu nesmí chybět výlez na nějaký vrchol (200 bodů) a návštěva tajného místa (100 bodů). Nově jsou zveřejněny i body, za jejichž pouhý průjezd vlakem je 50 bodů, ale těm nemá smysl trasu podřizovat. Není to jednoduché, protože každá zastávka stojí čas, na některých místech opravdu hodně času. Překvapením je, že najednou máme v plánu dvě velmi slušné trasy se ziskem přes 2000 bodů lišící se doslova o pár bodíků. Kterou vybrat nevíme skoro do poslední chvíle, nakonec to padne na tu, kde je víc času na přestupy, protože nic není ideální, ani česká železnice.

A tak se scházíme v Olomouci, odkud již druhým rokem startujeme a volíme úplně stejnou taktiku jako minule, sic nám loni přinesla bramboru (při dnešní ceně brambor, vlastně dobrý). Prvním spojem je zvolen noční RegioJet z Prahy do Košic. My jeho služby využijeme jen do pohraniční Čadce. Regiojet má jednu skvělou vlastnost. Má pouze jeden vagón typu low-cost a v tomto vagónu se logicky sešly všechny týmy, které měly stejný směr jako my. To se ovšem musí využít. A tak začínáme sbírat lidi po vagonu (štěstí, že nemusíme probíhat celých 16 vozů vlaku) a plníme úkol “sardinky” spočívající v tom, aby se nacpalo 20 libovolných osob do jednoho kupé a pokud možno se to řádně zdokumentovalo. Když se všichni řádně smrsknou do kupé, vedoucí jednotlivých týmů pořizují patřičnou fotodokumentaci. Protože je to 20 lidí, je to i hodně týmů, tak 20 lidí v kupé musí prokázat dostatečnou výdrž (bobříka japonského metra?). Další úkol, který záhy plníme je “deskohraní”. Úkolem je zahrát si deskovou hru s nějakým jiným týmem. I přes stísněné podmínky relativně plného vlaku si “rezervujeme” kus plochy na chodbě před kupé a na zemi rozkládáme Krycí jména. Hru zábavnou a snadno naučitelnou. Našim spoluhráčem je tým “Vůbec nevím”, což je zrovna pro tuto hru velmi příznačné, protože taková slova tam zaznívají velmi často od všech hráčů. 

Stíháme 4 hry, když se většina týmů sbalí a v Ostravě na hlavním nádraží k našemu překvapení vystupuje z vlaku. Kupé máme najednou sami pro sebe a zkoušíme luštit online železniční kvíz, který je součástí soutěže a jehož znění bylo zvěřejněno se startem soutěže. Asi u čtvrté otázky usínáme. Naštěstí Viktor se do bdělosti vrátil včas a vzbudil zbytek týmu dřív, než by odjel do Žiliny, nebo vzhledem k tvrdosti spánku některých až do Košic. To by asi nebylo ideální prodloužení trasy. Je tu Čadca, vlak přijel na čas a máme tu oblíbenou diskotéku, tak si jdeme na čtvrt hoďky “zapařit”, kulturní zážitek v půl třetí ráno se počítá a odměnou nám jsou body do soutěže.  Dáváme servírce eura za vstupenky a v téměř prázdné diskotéce předstíráme tanec, fotíme se a po chvíli mizíme. Zážitek to však byl a to se počítá.

Leo Express přijíždí naprosto přesně. V téměř prázdném vagónu zrovna u našeho stolku někdo sedí. tak sedáme vedle a nějak se domluvíme cestou. V Karviné sledujeme z vlaku zajímavou scénu na nástupišti. Holky se fotí s našim přijíždějícím vlakem a pak se rozbíhají každá jinam. Nakonec jedna z nich dorazí k nám, že tu má sedět. Po vysvětlení šarády s místy si sesedneme a zjistíme, že přistoupil další tým – Klegoši. Probíráme zážitky a hrajeme Černé historky, u kterých nám to po probdělé noci moc nemyslí. V Ostravě přistupuje odhadem tak třetina všech účastníků KKR. Opět řešíme šarádu se sedadly, zdá se, že teď už nikdo na svém koupeném místě nesedí a i stevardi jsou dokonale zmateni. Noční klid ve vlaku, pokud nějaký byl, je ta tam a krátká černá jednotka ve 4 ráno ožívá. Ideální moment pro další úkol a tím je sestavit slovo VLAK, z jednotlivých písmen, která byla náhodně přidělena každému z týmů (my měli K ). Atmosféra je veselá, týmy hledají buď další tři písmena do svého slova nebo parťáka na hraní či do sardinek. Kdo je nezúčastněný pozorovatel musí mít docela problém s pochopením celého sledu událostí. My k naší (a dalších třech týmů) radosti nacházíme ztracená písmena V, L a A a vytváříme finální fotku. Dalších 25 bodů v kapse. Zajímavé bylo řešení sardinek, Leo Express totiž nemá kupé. Chtěli jsme vypomoct, tak jsme navrhli WC kabinku. Ochotné týmy jsme našli a zkusili se tam nacpat. Nevíme ani kolik nás bylo, ale snad to nějakému týmu pomohlo. Takto přeplněnou kabinku tam ještě neměli. Se stále zavírajícími se automatickými dveřmi bylo focení tohoto úkazu zážitkem. Poněkud zklamáním pak byla svačina, protože Leo Express jako hlavní partner celé soutěže slíbil týmům občerstvení zadarmo. Bagetu, pití a nějaký sladký biscuit. Vlak jel však z Košic a logisticky se jim to asi nepovedlo vyřešit, tak jsme dostali jen dětské přesnídávky (tzv. kapsičky). Částečně nadáváme a částečně se tomu smějeme, týmy vytváří kreativní fotky se svou snídaní.  

Část týmů vystupuje v Olomouci, část pokračuje do Prahy, zas máme pocit, že jsme jediní. Vystoupili jsme totiž v Pardubicích. Hledáme piáno, na kterém bychom si zahráli o další body, ale není tu. Pokračujeme do Hradce Králové a ani tam není, i když tam ještě nedávno zcela jistě bylo (rekonstrukce stanice nám ten pocit vyvrátila). V Nymburce přesedáme na pomalou regionovu do Jičína. Zatím všechno jezdí včas, jen to nezakřiknout. Tahle regionova ani zpoždění mít nemůže. Dlouho čekáme v Křinci, dvakrát dlouho v Kopidlně, vše podle jízdního řádu. Z rychlého přestupu v Jičíně jsme zjistili, že asi dva další týmy už s námi opět jedou, cíl budeme mít asi stejný – Zebín. Ze zastávky vyběhneme a rychlokrokem chvátáme k vrcholu. Je to kousíček, ale po devíti hodinách ve vlaku naučit nohy stoupat do kopce není jednoduché. Vrchol Zebína se nachází pouhých 800 metrů od zastávky a my máme docela dost času, což nás přivádí k ambicióznímu plánu to spojit i s muzeem ve 4 kilometry vzdálené Železnici. Se stoupáním na Zebín a cestou k železniční zastávce v Železnici to dává celých 5.5km. On to kopeček je krátký, ale rozhodně nám nedal nic zadarmo. Posledních tak 200 metrů už nám dřevěněly nohy a kopec dostával nepěkná jména. Obvykle vás kopec za námahu odmění pěkným výhledem. Na KKR je odměnou společná fotka a získání hesla schovaného v QR kódu na vrcholu. Výhled jsme “zaznamenali”, stejně tak další příchozí týmy, ale otočili jsme se a chvátali do Železnice. 

To znamenalo rychlé seběhnutí, a rychlá chůze po docela frekventované silnici. Podle jízdního řádu jsme na celou anabázi měli čas od 9:36 do 10:24 a to jak s lezením na vrchol, tak návštěvu muzea o 4 kilometry dál. Naštěstí nám vyšlo vsadit na zpoždění spěšného vlaku (díky výluce na trati Poříčany – Nymburk) a získali jsme necelých 20 minut navíc. Ty jsme využili právě na prohlídku vlastivědného muzea v Železnici, což bylo především o vybavení chalup v období 18-19. století. 

V Jičíně probíhal zlom. Naše druhá varianta směřovala na jih od Jičína na Mikulov. A zdá se, že nějak podobně směřoval i zbytek týmů, které jsme potkali. My se rozhodli pokračovat na sever do Liberce. Ale když jsme vsadili na zpoždění spěšného vlaku, museli jsme vsadit i na zpoždění jeho přípoje. A to také vyšlo, rychlík z Turnova do Liberce byl zpožděný stejně jako náš spěšňák, tentorkát kvůli výluce související s přestavbou nádraží v Jaroměři. 

Našim cílem bylo tajné místo Transbordér pod hradem Hamrštejn v Machníně. Přímo u transbordéru je zastávka “Machnín-hrad”, ale ne každý vlak tam staví. Takže jsme z Liberce museli přejet do Andělské Hory a pak dalším vlakem jet zpět. Na zastávce jsme se vystřídali s jiným týmem, který nastupoval do vlaku, ze kterého my vystupovali. To je na téhle hře nejlepší, že celá naše země je hřiště a jednotlivé týmy jsou figurky, které se náhodně potkávají (a i přes rozsáhlost hracího pole se opravdu potkají). Transbordér je taková ruční horizontální lanovka přes řeku. Praktické řešení, které je ale především atrakcí a my se s ním také vyblbli. Nalít na jedné straně pivo do kelímků a poslat je přes řeku, kolikrát to zažijete? 😀

Protože jsme měli čas (a vlak, který nám zapadal do konceptu, opět nestavěl na zastávce Machnín hrad), prošli jsme krásným údolím řeky Nisy zase do Andělské Hory odkud jsme se vrátili do Liberce. Půlhodinový přestup se samozřejmě nesmí promarnit, tak jsme utíkali do centra Babylon na další kulturu. Tou bylo 4D kino. Báli jsme se, aby nebyla fronta, ale byli tam jen tři lidé, chtěli jít na “horskou dráhu”, kapacita kina byla něco přes 10 lidí, tak jsme se připojili. Virtuální adrenalin přes brýle nás úplně neoslovil a tvrdá sedačka simulující otřesy vozíku horské dráhy z nás chtěla vytřást duši. Ale za 5 minut jsme získali další body a běželi zpět na nádraží.

Přejezd do Ústí nad Labem byl bezproblémový, jen už jsme nepotkali žádné týmy a na nás střídavě padala únava. V Ústí nad Labem přišla na řadu opět kulturní vložka, tentokrát muzeum s výstavou staré filmařské techniky. Kamery a další aparáty co měly i vlastní podvozek bychom asi na KKR vozit nechtěli a už vůbec je tahat na kopec kvůli společné fotce. Cestou zpět jsme se ještě připletli do končícího půlmaratonu a trochu měli problém se přes přehrazené město prokousat zpět k nádraží. Rychlík do Prahy byl naštěstí mírně zpožděný. 

V Praze na hlaváku jsme konečně našli piáno. Jenže mělo dvě mouchy. Jednak bylo obklopené mnoha lidmi, protože v Praze na hlavním nádraží prostě je hodně lidí, ale hlavně na nej hrál nějaký klučina opravdu krásné skladby. Řešili jsme morální dilema, zda jej vyhazovat a zahrát naši jednoprstovou brnkačku nebo ne. Později jsme i viděli jiný tým co dorazil po nás a řešil stejné dilema. Nakonec jsme neměli to srdce jej přerušovat. Tak jsme pozbyli 25 bodů a doufali, že nám snad nebudou moc chybět. Ukázalo se to jako docela chyba.

Pomalu se však blíží velké finále. Zbývá poslední cíl: Králíky. Pro nás to znamená nejdříve nasednout do Zlínského expresu (kategorie rychlík) a dojet do Ústí nad Orlicí. Vlak je absolutně vyprodaný a vymístenkovaný. Poprvé dnes zůstáváme stát v uličce spolu s mnoha dalšími lidmi. Nevíme jestli vlakem jely i jiné týmy, protože “civilistů” tam bylo až až. V Přelouči přistoupil jeden velmi nerudný starší cestující, který začal sprostě nadávat všem okolo, že blokují uličku. Vznikaly z toho drobné slovní potyčky, ale nakonec to bylo zajímavé rozptýlení. Stejně hned v Pardubicích vystoupil. Škoda, že za jeho vystoupení nešlo získat body 😀

V Ústí nad Orlicí už na nás čekal poslední železný oř. Spíše teda železná krabice. No, běžně se tomu říká šukafon. Motoráček 810 se jmenovkou Marcelka. Čekali jsme, že bude plný týmů, které budou pokračovat na kopec, ale byla jen plná lidí vracejících se domů zejména do Letohradu a Jablonného. Cestou jsme si uvědomili, že nemusíme vystupovat hned v Kralikách a Marcelkou můžeme dojet až na konečnou v Moravském Karlově a pak se vrátit zpět do Králík. Tahle zajížďka nám vynese 10 bodů a v Králikách stále bude na vše dost času. To, že jsme jediný tým nakonec nebyla pravda a v Moravském Karlově jsme se pozdravili s týmem Kaštani, kteří začali jako my v Olomouci a končí s námi v Králikách. 

Stanice Králíky, naše konečná. Konec železniční části závodu byť je teprve 22:31, čas, kdy jsme při jiných ročnících před sebou měli třeba i 100 km cesty a doufali, že dojedeme do vysněného bodu vzdáleného maximálně 100 železničních kilometrů od startu, abychom nebyli diskvalifikováni. Tmou ženeme ke Klášteru matky Boží Hedeč, který svítí 200 výškových metrů nad námi. Se stále strmějším stoupáním snaha o udržení rychlého tempa trochu klesá, ale nakonec se tam vyškrábeme. Prvotní panika, že nemůžeme najít QR kód je naštěstí včas zažehnána, stačí se podívat kousek nad hlavu. Uděláme pár fotek a máme hotovo ještě před jedenáctou. No nemáme, ještě máme čas, tak hurá na kulturu. Ta je ale na úplně druhé straně města. Sestupujeme opatrně z kopce, zdravíme protistoupající Kaštany a více než dva kilometry spícím nočním městem pokračujeme až na jeho úplný okraj, k přeškrtnuté ceduli označující konec obce. Tam je malá diskotéka se vstupným 40 korun. Připojujeme se k místní zábavě, oslavujeme jedním malým pivem a tím soutěž uzavíráme ve 23:40.

Jenže…soutěž skončila a my jsme v Králíkách. První vlak jede ve 4:45 a co teď tady? Na diskotéce jsme si připadali docela nepatřičně, věkový průměr možná ani nedosahoval 18 let, proto jsme se vrátili do centra. Na Velkém náměstí jsme si vytipovali příjemný Pivní bar Merlin, který má oficiálně otevřeno do tří ráno. Dokonce i rozpékal pizzu (kde vám ji udělají v jednu ráno?). Hrajeme karty, vychutnáváme pivo i pizzu a všechno je fajn. Až na to, že nás hospodský vyhazuje už ve dvě, jsme poslední hosti a kvůli nám hospodu otevřenou držet nebude. Ptáme se na nonstopky, herny, benzínky. Buď to není, nebo to zkrachovalo. Zbývají nám skoro tři hodiny do odjezdu vlaku a venku může být kolem 5 stupňů Celsia a docela fouká. Při procházení podloubí zjistíme, že v jeho opravované části za stavební plachtou panuje bezvětří, tak se tam nějakou dobu schováváme, sedíme na schůdkách a zkoušíme usnout, což se v těchto podmínkách pochopitelně nedaří. Měníme prostředí a vydáme se asi půl kilometru na nádraží. Tam jsou dvě lavičky, na nich zkoušíme spát, ale je nám zima a nejsme moc krytí před větrem. Žádná sláva to není. Bloumáme na lavičkách, kolem nádraží i po nádraží. Nakonec jdeme zpátky do podloubí, kde nefoukalo. Vítr je ale cestou neúprosný a padají už myšlenky o papírových krabicích a dalších bezdomoveckých vychytávkách, aneb jak rychle se mění priority..V podloubí pobudeme nějakou dobu a už se blíží čas, kdy by mohlo jít do odstaveného vlaku nastoupit. Jdeme tedy zpět na nádraží, odstavená regionova svítí a strojvedoucí s ní ještě posunuje na jinou kolej. Když konečně otevřel dveře bylo to malé vítězství. Teplo a sedačky!

Z cesty do Letohradu a následně rychlíkem do Hradce Králové, kde jsme se rozešli si každý z nás pamatuje jen nepatrné útržky. Chuť spát byla silná, přesto jsme Hradec neprospali. Pokud ano, mohli bychom si zopakovat naší cestu z předchozího dne, neboť právě tímto vlakem jsme jeli z Hradce do Nymburka.

Křížem Krážem republikou je prostě každoroční nálož velmi netradičních zážitků, do kterých se běžně člověk vědomě nedostane. je to takový důkaz, že i cesta může být cíl. Za takovou akci patří organizátorům velký dík.

A pokud někoho zajímá, jak náš tým dopadl, tak jsme skončili – druzí 🙂 Byly to přesně ty body, kdybychom v Praze zahráli na piano. No, poučení pro příště 😀

Gratulujeme vítěznému týmu #RailRiders!


Na textu spolupracovali Petr Nechanický a Michal Stružský

Foto: Viktor Zerzán, Petr Nechanický

Mohlo by se vám líbit...

komentáře 3

  1. pavel napsal:

    “Regiojet má jednu skvělou vlastnost. Má pouze jeden vagón typu low-cost a v tomto vagónu se logicky sešly všechny týmy, které měly stejný směr jako my. To se ovšem musí využít. A tak začínáme sbírat lidi po vagonu (štěstí, že nemusíme probíhat celých 16 vozů vlaku) a plníme úkol “sardinky” spočívající v tom, aby se nacpalo 20 libovolných osob do jednoho kupé a pokud možno se to řádně zdokumentovalo. Když se všichni řádně smrsknou do kupé, vedoucí jednotlivých týmů pořizují patřičnou fotodokumentaci. Protože je to 20 lidí, je to i hodně týmů, tak 20 lidí v kupé musí prokázat dostatečnou výdrž (bobříka japonského metra?)”

    “Noční klid ve vlaku, pokud nějaký byl, je ta tam a krátká černá jednotka ve 4 ráno ožívá.”

    “Chtěli jsme vypomoct, tak jsme navrhli WC kabinku. Ochotné týmy jsme našli a zkusili se tam nacpat. Nevíme ani kolik nás bylo”

    “Částečně nadáváme ”

    Chudáci ostatní slušný cestující, kteří tohle s vámi museli absolvovat.. 🙁 Troufám si tipnout, že oni nadávali nejen “částečně”

    • Ladislav Boháč napsal:

      Já bych to tak nebral doslova. Určitě to nepřekonalo výjezd fanoušků Baníku :-). Autorovi děkuji za hezký článek a jednoho dne se k této akci také snad připojím, jen to vždy s něčím koliduje.

    • Michael Cestr napsal:

      Můžu vás ujistit, že většina cestujících přijímá akci Křížem Krážem kladně a s úsměvem. Ostatně, do výzev typu “Sardinky” anebo zpěvu s kytarou se rádi zapojují i běžní cestující. Kdo může mít něco proti mladým, akčním, usměvavým lidem? :)) Noční vlaky jsou plné života, ale je třeba dodat, že většinu cestujících v těchto vlacích tvoří účastníci akce, kteří se navzájem nijak neruší (ve vlacích ČD k tomu byly určeny i posilové vozy). Tož tak, vyzkoušejte a uvidíte sám…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..