Sedmý ročník Křížem krážem republikou – opět jsme vítězové!
Už tradičně jsme se zúčastnili cestovatelské akce Křížem krážem republikou, jejíž sedmý ročník se letos konal v sobotu 27. září. Pro připomenutí, jedná se o soutěž, kdy je třeba nasbírat co nejvíce bodů. Body jsou udělovány za ujetou vzdálenost, průjezd bonusovými stanicemí a za plnění soutěžních úkolů.
Letos (stejně jako zatím každý rok) jsme startovali z Prahy. Náš tým, letos pod názvem „Času dost!“, byl tříčlenný – já (Viktor), Petr a Gabča, pro kterou byla taková cesta vlakem životní premiérou – ale předem můžu uklidnit, že to zvládlla :-).
Celý náš tým ve Zdicích
První vlak, kterým jsme jeli, byl již tradičně a zároveň naposledy rychlík Excelsior. Naposledy proto, že od změny GVD v prosinci by měl být tento vlak zrušen. Tímto vlakem jsme dojeli na hlavní ostravské nádraží, v Přerově byl ale malý noční výsadek kvůli jednomu z bonusových úkolů – fotu s parní lokomotivou.
Parní lokomotiva v Přerově
Z Ostravy jsme se stejně jako spousta dalších týmů vrátili brněnským rychlíkem do Hranic na Moravě. Jaké zde však bylo naše překvapení, když kromě nás do „Tornáda“ směr Horní Lideč nastoupil jen jeden další tým! Všichni ostatní pokračovali jinam a nás poprvé zachvátila panika, neboť toto nebývá obvyklé. Ale jeli jsme dál, směr Valašská Polanka. Cestou jsme si udělali foto v bonusové stanici Jablůnka.
Bonusová stanice Jablůnka
Z Valašské Polanky jsme se osobním vlakem vrátili do Vsetína a rychlíkem Portáš ještě popojeli do Valašského Meziříčí, kde nás přepadla panika podruhé. Jedním z bonusových úkolů byla jízda moderním železničním vozidlem – RegioPanter, RegioSpider nebo RegioShark – a právě RegioShark bylo to vozidlo, kterým jsme měli jet. Místo něj však jelo „kvatro“ s vozem Bdtn. Toto neplánované řazení nám ubralo 20 bodů za bonusový úkol, no nedalo se nic dělat – nebyli jsme jediní. Touto soupravou jsme dojeli až do Kroměříže.
V Kroměříži jsme měli dva důležité úkoly. Bylo třeba se zde vyfotit s něčím z UNESCO – máme foto od Podzámecké zahrady.
Podzámecká zahrada v Kroměříži
Dalším úkolem v Kroměříži byla návštěva něčeho kulturního – my si vybrali „Expozici Karla Kryla“ – zvukově-vizuální výstavu, kterou rozhodně doporučujeme navštívit, stojí to opravdu za to :-).
https://www.youtube.com/watch?v=ZvEBZBrk3TE
Expozice Karla Kryla v Kroměříži
Z Kroměříže jsme se přes Hulín přepravili do Starého Města u Uherského Hradiště – stejně jako loni jsme navštívili Ekoland, letos jsme však nešli na maják-rozhlednu, ale do „Kovozoo“ – tady jsou zvířata vyrobená ze všelijakého haraburdí – vypadá to zajímavě :-).
Kovozoo
Ze Starého Města nás čekala dlouhá cesta spěšným vlakem „Javořina“ do Brna, zpestřená bonusovou stanicí Nemotice. Díky zpoždění nám nebylo doporučováno ani vystupovat, no risknuli jsme to a stihli jsme nastoupit zpátky. Uff! Do Brna jsme dojeli jakž-takž načas, a bez problému stihli přestoupit na IC Zdeněk Fibich.
Bonusová stanice Nemotice
Cesta IC Zdeněk Fibich byla příjemná, konečně bylo kde si dobít elektroniku (nezbytnou pro sledování situace v provozu, měli jsme i externí dobíjecí zdroje, ale přítomnost zásuvky ve vlaku potěší vždy). Cestou jsme hráli karty, pospávali, snažili se trochu vypnout od neustálého monitorování všeho kolem. Do Prahy jsme dojeli načas a stihli si doplnit zásoby jídla a pití ve zdejší Bille. Poté nastoupili do rychlíku „Blaník“ a vydali se vstříc Českým Budějovícím. Na trase byla bonusová stanice Soběslav, která pro zkomplikování naší situace ležela ve vyloučeném úseku Planá nad Lužnicí – Veselí nad Lužnící. Přes Soběslav jsme jeli autobusem náhradní dopravy, který zastavil na opačné straně silnice než je staniční budova, a my tak ve velmi krátkém čase museli autobus oběhnout, vyfotit se a nastoupit zpátky. To byl potřetí větší stres, ale opět to vyšlo.
Bonusová stanice Soběslav
A jestli byl stres foto v Soběslavi, ještě větší nervy jsme měli z přestupu v Českých Budějovicích. Protože náš vlak měl zpoždění skoro půl hodiny, a v Budějovicích byly na přestup pouhé 4 minuty, snažili jsme se zjistit jak to bude s čekáním. Bylo nám řečeno, že dispečer čekání nepovolil a nám tak přípoj ujede. Jaké bylo naše překvapení, když však rychlík „Petr Vok“ čekal! Vysvětlení toho „neujetí“ je takové, že někde u Českého Krumlova se stala nehoda vlaku s autem, a v tomto vlaku bylo asi více lidí, kteří na „Voka“ přestupovali, proto tedy rychlík směr Plzeň čekal, a my stihli přestoupit, protože jsme přijeli přibližně nastejno právě s vlakem od Krumlova. I tak nám tato situace ale pozněnila plány.
„Petrem Vokem“ jsme dojeli do Protivína, kde jsme přesoupili na osobní vlak do Berouna. Na jeho trase byla výluka v úseku Březnice – Příbram, a za Příbramí naše poslední plánovaná bonusová stanice Rejkovice. Neměli jsme tušení, jaká je zde situace, navíc je zastávka na znamení. Jelo ale více týmů, takže se před vlak vyvalilo více lidí, bleskově se fotili a rychle nastupovali zpět. Pro bězného cestujícího asi velmi komická podívaná. Nám navíc selhala technika, naštěstí jsme byli zachyceni na fotce týmu eRGéčka, který nám foto dodatečně zaslal, za což (už poněkolikáté :-D) děkujeme.
Bonusová stanice Rejkovice
Ve Zdicích jsme přestoupili na (k našemu štěstí zpožděný) rychlík „Kynžvart“, kterým jsme dojeli do Prahy. Tam jsme měli původně nějaké plány na nasbírání dalších bodů, které díky zpoždění nevyšly. Měli jsme jet osobním vlakem do Mělníka a tam skončit, nakonec jsme na poslední chvíli přehodnotili plán a nastoupili do rychlíku směr Havlíčkův Brod. Dojeli jsme až na konečnou, ovšem oficiálně jsme skončili na zastávce Golčův Jeníkov město, díky pravidlu skončit maximálně 100 km od startu.
Z v Havlíčkově Brodě jsme se rozloučili s Gabčou, která měla zajištěný odvoz domů, já s Petrem jsme vyčkali v „nonstopu“ na odjezd prvního vlaku do Pardubic, kde jsme se rozloučili a vydali se každý jiným směrem – já do Náchoda a Petr do Olomouce.
A jak soutěž dopadla? Ač jsme to nečekali, a nenasvědčovalo tomu ani průběžné pořadí, nakonec jsme skončili jako první. Již podruhé se nám tak povedlo obstát v konkurenci stále se zvyšujícího počtu soutěžících týmů a vybojovat první úmístění. Ovšem i v jiných ročnících jsme se umístili vždy velmi vysoko 🙂
———
Foto: Viktor Zerzán Petr Nechanický, Gabriela Beerová